Historie Stafordšírských bulteriérů

Od dob co se pes připojil k člověku, což je již 14 000 let, si ho člověk přizpůsobuje tak, aby vyhovovali jeho potřebám. Vznikli lovečtí psi s výbornými nosy, krátkými těly, hlubokými hrudníky a silnými rovnými končetinami. Ovčáčtí psi s delšími končetinami, silnými břišními svaly (pro rychlost), hlubokými hrudníky (pro větší kapacitu plic), bystrým zrakem a protáhlým čumákem (pro výborné větření). Hlídací psi s masivnější stavbou, silnými kostmi, nervy ze železa a silnou tlamou.

To co stafordširského bulteriéra fyzicky odlišuje od ostatních psů je impozantní osvalení, silná vystouplá čelist, velké zuby, výrazné lícní svaly, volná ramena, mrštné tělo a dlouhé nohy.
To je dědictví po předcích, kteří byli zdatnými bojovníky, ať již s býky či medvědy (kde měli za úkol se zespoda zakousnout, držet a nepustit aniž by je protivník odhodil stranou).

Stafordšírský bullteriéři v Anglii

První teriéři a psi typu bull nebyli chování jako mazlíčci a společníci jako je tomu dnes. V době před 19. stoletím bylo běžnou zábavou pořádání „krvavých“ zápasů. Psi zápasili s býky, medvědy a jinými zvířaty pro potěchu šlechty i obyčejných lidí, a aby předvedli svou odvahu, bojovnost, výdrž a sílu.
Bojovat s protivníkem, který byl více jak dvacetkrát větší, kladlo na psí anatomii i temperament velké nároky. Cílem nebylo mít zbrklého útočného psa, který riskuje, ale klidného, poslušného, trpělivého, až příliš odvážného a houževnatého psa.
Ve vykopaných jamách (pits) byli psi pouštěny mezi krysy a měli za úkol jich v určitém časovém intervalu zakousnout co nejvíce. Z tohoto prostředí pochází přídomek "pit", který se objevuje u amerického potomka psů typu bull dovezených z Anglie a Irska.

Angličtí pracovní psi křížení s buldogy a troškou příměsi v podobě mastifů položili základ pro stafordšírské bulteriéry, bulteriéry, americké pitbulteriéry a americké stafordširské teriéry. Tomuto předkovi se tradičně říkalo „Bull Teriér“ (někdy také staroangličtí teriéři) a zmínky o nich jsou již z 18. století.
Nejednalo se ani tak o konkrétní plemena jako o skupinu plemen. Jednalo se o velké psy s hmotností kolem 50 kilo.

V roce 1835 byly v Anglii tyto zápasy zakázány uvedením v platnost zákona o ochraně zvířat (Cruelty to Animals Act 1835). To mělo za následek protěžování psích zápasů (pes proti psu). Psí zápasy byli levnější, jednodušší na pořádání i tajení než boje proti býkům a medvědům. Taktéž již nebylo potřeba chovat tak veliké psy a z „Bull Teriérů“ se stali menší a hbitější psi s označením „Buldog Teriér“ a hmotností mezi 30 a 40 kily. Přidáním Manchesterského teriéra, což je lokální anglické plemeno, vznikl stafordširský bulteriér.

Jak bylo řečeno psí zápasy se pořádali jak pro účely krvavé podívané spojené s hazardem, tak i pro testování kvalit bojujících psů (dle výsledků zápasů se rozhodovalo, jestli je pes vhodný pro chov, kvalita odvahy a bojovnosti byla velmi ceněna). I přes zákaz byl tento druh zábavy velmi rozšířen ve všech vrstvách společnosti.

I přes to, že psům byla vštěpována agresivita proti ostatním psům, museli být bezproblémoví ve vztahu k lidem. Během zápasů se psi manipulovali jak majitelé tak rozhodčí a nebylo výjimkou, že zraněný pes domů jel v kočárku společně s dětmi, aby je majitelé mohli brát domů, kde se o ně mohli po každém zápase nejlépe postarat.
Do té doby nebyli psi chováni jako obyvatelé obývacích pokojů, jak je tomu dnes. Pes, který směl do domu k rodině, býval výjimkou.
Psi poskytovali nejen dodatečný příjem chudým rodinám z hazardu, ale psi se uplatnili i jako dobří lovci krys a jezevců, kteří škodili v obydlích chudších vrstev.

Jak šel čas, stali se tito psi velmi oblíbení díky jejich povaze milující lidi, která je více jak vhodná pro jejich chov jako domácích mazlíčků.

V roce 1860 James Hinks zkřížil „Buldog teriéra“ (Old Pit Bull Terrier), vlastně psa dnes již známého jako Stafordširský bulteriér, a vznikl celo-bílý anglický bulteriér, který byl uznán jako plemeno anglickým kennel klubem v poslední čtvrtině 19. století. Stafordširský bullteriér si kvůli své pověsti bojového psa musel počkat až do roku 1935.

Na vytváření Staforšírských bulteriérů měl velký vliv Joe Mallen (předci do Anglie přišli z Irska), který se narodil v roce 1890 v Cradley Heath v rozkvétajícím městě nové doby železné. Město patřilo hutním dělníkům (hlavně výrobcům řetězů), kovárny byly na každém kroku a u výhní zvedali kladiva tvrdí chlapi, kteří měli rádi tvrdou zábavu. Ať již šlo o pěstní souboje či souboje psí. Cradley Heath se stalo centrem této zábavy, pro široké okolí. Muž se zde posuzoval ne podle auta, peněženky či oblečení, ale podle psa, kterého vedl u nohy.

Sice byly psí zápasy zakázány již v roce 1835, ale staré zvyky umírají pomalu. Joe vyrůstal v prostředí plném psích zápasů. Jeho otec choval whippety, ale později začal chovat bulteriéry. Zápasy neměly podobu rychlých rvaček v postranních uličkách, ale jednalo se o organizované zápasy plné síly, odhodlání a odvahy s přísnými pravidly.

Joe koupil svého prvního psa od příslušníka armády spásy Jacka Challonera a začal chovat vlastní psi, díky kterým se stal největší autoritou na bulteriéry v pozdějších letech. V okolí i z daleka k němu proudili chovatelé psů, kteří je chtěli postavit proti jeho vlastním, drtivá většina pak odcházela s ocasem mezi nohama.

Joe se v roce 1921 převzal hospodu „The Cross Guns“ (ani ne kvůli psům jako kvůli své pověstné žízni).
Joe pracoval s kladivem v ruce při výrobě řetězů přes padesát let, ale to ho neproslavilo. Proslavili ho jeho psi. Cross Guns Johnson, Gentleman Jim (v historii první Staffordshire Bull Terrier Supreme Champion 1939 a to při kariéře psího zápasníka s občas i třemi zápasy za den) a The Great Bomber.

Stafordširský bullteriér byl 25. května 1935 oficiálně uznán anglickým kennel klubem. Klub stafordširských bulteriérů vznikl v červnu roku 1935 (což je obrácena praxe oproti normálu, nejdřív vzniká klub a poté bývá plemeno oficiálně uznáno) a standard plemena vznikl taktéž v té době v hospodách Old Cross Guns a Black Country v Cradley Heath v Západním Middlands (West Middlands).

Vše mělo na svědomí 30 nadšenců v čele s Josephem Dunnem (Joseph Dunn) a Joe Mallenem (Joe Mallen). Následující rok se první Stafordširský bulteriér, Cross Guns Johnson, zúčastnil psí výstavy (Crufts Dog Show, 1936) a vyhrál ji (Best Dog a Best Exhibit).

V 80. letech 20. století začalo přidávání krve z irské linie stafordširských bulteriérů, která byla považována za čistší a věrnější standardu.

Jedná se o jediné plemeno s uvedeným spojením „naprosto spolehlivý“ v povahových vlastnostech ve standardu plemene. V rámci anglického kennel klubu jsou pouze dvě plemena uváděna jako vhodná k dětem, jedno z nich je právě Stafordšírský bulteriér.

Stafordšírský bullteriéři v USA

Stafordští bulteriéři se do severní ameriky dostali kolem let 1880 s anglickými přistěhovalci (dělníci a horníci). Tam se vyvinulo samostatné plemeno těžších a vyšších psů dnes známých jako americký stafordširský teriér, dříve nazývané „Yankee teriéři“. Tyto psi si americká veřejnost zamilovala pro jejich oddanost rodině a dětem. I když nedosahovali velikostí hlídacích psů (pracovních) předčili je odvahou a odhodláním a stali se z nich schopní hlídači. Psi se ovšem i nadále používali k zápasům a vznikla odnož v podobě amerických pit bull teriérů.

V roce 1936 vznikl Staffordshire Terrier Club of America, který ovšem nezaručil jednotnost všech psů vystupujících pod tímto plemenem.
V roce 1972 se tedy plemeno stafordširský terier rozdělilo na dvě samostatná plemena. Na amerického stafordšírského teriéra a stafordšírského bull teriéra (toto plemeno americký kennel klub přijal v roce 1975).

Mezinárodní kynologickou federací (FCI) byl jako samostatné plemeno uznán v roce 1987 publikací oficiálního standardu plemene (v roce 1954 byl Stafordšírský bulteriér akceptován jako samostatné plemeno).

Stafordšírský bullteriéři u nás

Historie tohoto plemene se u nás píše od roku 1989, kdy byla dovezena první fena do tehdejšího Československa. Následovaly první importy z Německa, Belgie, Nizozemí a Finska.

Slavní bulíci

Seržant Stubby

Seržant Stubby začal jako toulavý pes v kampusu univerzity Yale a stal se z něj jediný pes povýšený na seržanta v boji (nestudoval vojenskou školu, ale byl povýšen v boji). Hafan typu pit bulla vstoupil do armády společně se svým pánem Robertem Conroyem do 102 pěší regiment 26. divize v první světové válce. Ve francouzských zákopech strávil 18 měsíců a účastnil se čtyř ofenzív a 17 bitev. V přední linii toho měl na práci hodně. Hledal zraněné vojáky mezi bojujícími stranami, budil hlídky v případech nebezpečí, dával signál na zalehnutí do zákopů při nepřátelské palbě a varoval před dělostřeleckými útoky (slyšel palbu a přilétající projektily dříve než vojáci) a poté co byl sám obětí chemického útoku (útočný plyn) varoval i před chemickými útoky. Neméně důležitou povinností bylo zvyšovat morálku a jednou dokonce odhalil německého špióna, kterého udržel na místě, než mohl být zajat.

V dubnu roku 1918 byl zraněn během útoku na Schieprey. Němci během ústupu hodili po Američanech granát, který nadšenému Stubbymu, který vyběhl ze zákopu jako první, zranil přední nohy. Po uzdravení se opět vrátil do přední linie.

Po skončení jeho vojenské kariéry byl Stubby nejvíce dekorovaný pes v celé první světové válce a byl oceněn hned několika prezidenty (Woodrow Wilson, Calvin Coolidge, Warren G. Harding). Stala se z něj celebrita.

Zemřel v roce 1926 ve věku 9 či 10 let.

Nejen Stubby byl maskotem první světové války, stal se jím i bílý americky pit bull teriér, který zvedal morálku z plakátů.

V padesátých letech 20. století byli tito psi v Americe velmi oblíbení v domácích chovech. Změna nastala na začátku 80. let 20. století, kdy plemeno začali využívat gangy pro svou ochranu a známku svého statusu. Média té doby také nesprávně identifikovala americké pitt bull teriéry jako viníky většiny událostí napadení psem (založeno na průzkumu organizace ASPCA – americká organizace proti týrání zvířat). Lidé často přehlížejí fakt, že útočit může jakýkoli pes, který je zanedbaný, zneužívaný či agresivitě učený. Toto je vlastně problém i naší doby kdy jsou psí plemena zaškatulkována do kategorií a mimo kategorii „bojových psů“ přeci žádní psí násilníci nejsou.